Plzeň emotivní. Fotograf Přibík si připomene osobitý vztah k rodné Plzni
Jeden z nejvýznamnějších českých fotografů Jindřich Přibík se po 14 letech vrací do Plzně, aby velkoformátovými fotografiemi ve Smetanových sadech připomněl osobitý vztah k svému rodnému městu. Fotografie pochází převážně z publikace Plzeň emotivní vydané v roce 2010. Výstavu připravilo ve spolupráci s Jindřichem Přibíkem a v grafickém zpracování Jana Dienstbiera město Plzeň u příležitosti autorových 80. narozenin. Vernisáž výstavy se uskuteční v pátek 1. listopadu v 15 hodin za osobní účasti Jindřicha Přibíka. K vidění bude až do 29. listopadu 2024.
Ilustrační obrázek
Publikace Plzeň emotivní, kterou vydalo v roce 2010 nakladatelství TRICO, obsahuje unikátní cyklus 195 snímků z let 1995 až 2005. Fotografie vybrané pro venkovní výstavu ve Smetanových sadech vznikaly v letech 1960 až 1964 a pochází z několika tematických okruhů. V tomto případě byly vybrány z cyklů Reflexy, Plzeň z výšky, Krajiny, Portréty a Muzeum, které tvoří obsah knihy. Vyzařuje z nich autorův hluboký vztah k rodnému městu. „Takový vztah jako k Plzni už jsem neměl k žádnému jinému městu, ve kterém jsem žil, ať už to byla Paříž, Londýn nebo mnoho let Brusel. S Plzní mám pocit, jako bych znal každé zákoutí a každý dvůr a z každého průjezdu na mne dýchá v létě jeho zvláštní vůně, pamatuji si položení chodníků a obrubu Bartolomějského chrámu, kterou jsme jako kluci oblézali. V podstatě jediné město, které vstoupilo do mého emotivního okruhu byl New York a Benátky, protože N.Y. mně nějakým zvláštním paradoxním způsobem Plzeň připomínal, ačkoliv mezi nimi není žádná souvztažnost. Benátky pak proto, že jsem v nich pociťoval zvláštní volnost, způsobenou všudypřítomností moře. Takže vlastně jediná moje emotivní města, o kterých se mně občasně zdá, jsou Plzeň, Benátky a New York,“ prohlásil Jindřich Přibík při představení své knihy v roce 2010.
Jindřich Přibík je jedním z nejsložitějších autorů nejen české fotografie. Jeho tvorba zahrnuje za více než půlstoletí přes čtyřicet postupně se rozrůstajících a překrývajících cyklů, které tvoří komplexní síť odkazů a vzájemných citací. Mnohé z nich jsou ojedinělé i ve světovém měřítku. Patří do nich jak rané práce s textovými úvahami (Muzeum, Plzeň 1963), cykly Reflexů, pracující se složitými odrazy oken a výkladů, tak především Montáže, vznikající od poloviny šedesátých let ze starých nalezených negativů a pracující volně s motivy převzatými z klasických filozofických a literárních textů. Jindřich Přibík souběžně studoval fotografii a filozofii, což se odrazilo v celém jeho solitérním díle, pracujícím jak s fotografiemi, tak s hermeneutikou.
Jindřich Přibík se narodil 12. září 1944 v rodině majitele sklářských továren firmy Přibík a Fischer. O fotografování se zajímal už v 50. letech, v letech 1964-1969 vystudoval kameru a fotografii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Souběžně studoval v letech 1965-1972 filosofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Titul PhDr. získal za práci „Hegelův vztah k umění“, vedoucím jeho práce byl Jan Patočka. V roce 1973 emigroval do Belgie. Fotografoval divadlo (například experimentální divadlo Théâtre de l'Esprit Frappeur v Bruselu), věnoval se reklamní fotografii, spolupracoval s Jiřím Ermlem v New Yorku na knize „American craft“. Ve volném čase se věnoval své autorské tvorbě. V roce 1997 se vrátil do České republiky a usadil se v jihočeské obci Maříž.
Text: Barbora Hájková