Školní psycholožka: Dítě ve škole deset měsíců intenzivně pracuje. Zaslouží si ocenit
Pavla Roubalová vystudovala psychologii na Univerzitě Karlově, už 23 let působí na 21. ZŠ v Plzni
Školní psycholog pracuje s žáky v jejich přirozeném prostředí. Je téměř neustále k dispozici, může okamžitě reagovat krizovou intervencí. Zná dobře jednotlivé třídy i žáky v nich, má možnost sledovat jejich individuální psychický vývoj, často zná rodinné, emoční a sociální zázemí dětí. Poskytuje konzultace k problematice výchovy a vzdělávání rodičům, žákům i pedagogům. Nabízí pomoc při řešení problémů výchovných, vzdělávacích, komunikačních, osobních, sociálních. Tak zní charakteristika práce, které se už více než dvě desítky let věnuje na 21. základní škole v Plzni Pavla Roubalová. Přinášíme rozhovor, který vyšel v červnových Radničních listech.
Ilustrační obrázek: M.Chaloupka / archiv P. Roubalové
Červen je měsícem, kdy dětem končí školní rok a přinesou domů vysvědčení. Pro rodiny to bývá důležitý okamžik. Jak se mají zachovat rodiče v případě, že vysvědčení není podle jejich představ?
Především si myslím, že rodič by neměl být překvapený z toho, jaké známky má dítě na vysvědčení. Měl by se během celého školního roku aktivně zajímat, jak dítě ve škole prospívá, jak mu to jde, měl by se školou komunikovat. Pokud už dojde k tomu, že vysvědčení není dle očekávání, neměl by dítě trestat, ale podpořit ho, ať to dopadlo, jak to dopadlo. A pak by měli společně udělat plán, jak to v dalším školním roce zlepšit. Určitě by si tím neměli kazit prázdniny.
A co dělat v případě, že syn nebo dcera celý školní rok dobře pracovali a přinesli pěkné vysvědčení?
Rodiče by měli svého potomka určitě ocenit a pochválit. Může dostat nějakou odměnu, třeba i finanční, nebo se mohou vypravit na společný výlet. Prostě cokoli, o čem vědí, že to synovi nebo dceři udělá radost. Školní rok pro dítě představuje deset měsíců práce, která by měla být určitě oceněna, alespoň slovně.
V souvislosti se školou mluvíte o práci dítěte. Znamená to, že může školu prožívat podobně jako dospělý své zaměstnání, že pro něj někdy může být náročná, unavující, stresující? A že by si to rodiče měli uvědomovat a pomáhat mu to zvládnout?
Ano. Jak už jsem říkala, rodiče by měli být aktivní a zajímat se o školní proces a jejich dítě vněm.
A jak konkrétně ten vztah mezi rodiči, žákem a školou probíhá na vaší 21. ZŠ?
Mám konzultační hodiny, vycházím rodičům vstříc, jak to jde. Mohou se objednat na čas, který jim vyhovuje. Snažím se najít brzký termín, aby nečekali déle než čtrnáct dní, protože vím, že když je problém, chtějí ho řešit co nejdříve.
S jakými problémy se setkáváte nejčastěji?
Jsme ve škole, takže nejčastěji jsou to problémy s prospěchem, školní neúspěch, poruchy učení, poruchy pozornosti… Vše toto je zapotřebí řešit společně, tedy ve složení dítě, rodič či rodina, školní psycholog a vyučující. Během sezení, při nichž se snažíme najít řešení, můžeme zjistit, že potřebujeme odbornou diagnostiku, a v tom případě oslovujeme odborníky zvenčí, což je nejčastěji pedagogicko-psychologická poradna. Abychom dosáhli výsledku, který dítěti prospěje, je důležitá spolupráce mezi těmi, kteří s dítětem vstupují do interakce.
Vyjmenovala jste problémy související s učením. Co když dítě trápí třeba situace v rodině nebo vztahy ve třídě?
I takovéto problémy řešíme často. Řekla bych, že hned po problémech s učením jsou to právě potíže v kolektivu, tedy to, že si děti nerozumějí a nechovají se k sobě, jak by měly. Itady je zapotřebí, aby se do řešení zapojily děti, jejich rodiče a třídní učitel. Samozřejmě jsem nápomocna i v případě, že děti mají problémy mimo školu. Jako školní psycholog se neorientuji striktně jen na školní prostředí. Když jsou potíže v rodině, má dítě možnost přijít se svěřit. Já se pak snažím vypomoci i v této oblasti.
Asi i mimoškolní problémy se mohou promítat do školního prostředí?
Ano, bývá to dost časté. Když dítě není v pohodě po psychické stránce, tak těžko podá optimální výkon ve škole.
Kdo k vám chodí častěji? Děti na začátku školní výuky, tedy v první či druhé třídě, kdy se postupně přichází na to, že jim při výuce něco nejde, nebo žáci z druhého stupně, u nichž nastupuje puberta a s ní spojené problémy?
Oboje. Žáci z druhého stupně mě oslovují sami. U menších dětí mě kontaktují vyučující nebo rodiče.
Takže větší žáci si umějí říci o pomoc?
Ano, umějí. Větší děti spíše než s výukovými problémy chodí s těmi osobními. Vždy však s dítětem pracuji až po souhlasu jeho rodičů nebo zákonného zástupce. Informuji je, že mě chce dítě navštívit a zda s tím souhlasí. Později je stejně nutné rodiče do procesu vtáhnout, protože většinou nejde problém vyřešit jen s dítětem. Většinou se u rodičů setkávám s dobrou odezvou.
Působíte na 21. ZŠ už dvacet tři let. Je obvyklé, že má škola psychologa, nebo je to v Plzni stále spíše výjimka?
V dnešní době je školních psychologů čím dál tím více. Před dvaceti lety to však byla spíše výjimka. Jsme velká škola a já mám v průměru dvě tři sezení s dětmi za týden. Musím se však na ně připravit. Znamená to, že například absolvuji náhledy v hodinách, abych problém viděla na vlastní oči. Potom se musím setkat s pedagogem, protože potřebuji popsat chování dítěte i to, jak problém vidí on. Musím se setkat i s rodiči dítěte. Teprve poté může být sezení se všemi zúčastněnými. Jenže během tohoto procesu můžeme zjistit, že je potřeba odborná diagnostika, a musíme, jak už jsem o tom mluvila, oslovit odborníky zvenčí. Je to prostě dlouhodobý proces. Jsou děti, které mám v péči dlouhodobě, chodí třeba každý měsíc. Jsou však i potíže, které vyřešíme úpravou režimu nebo úpravou školních podmínek, tedy docela rychle.
Je znát v atmosféře školy, že v ní působí psycholog?
Asi ano. Když to vezmu ze svého hlediska, tak mám čím dál více práce, tedy zájemců o schůzky. Když jsem na školu nastoupila, tak služba nebyla známá, měla jsem jen pár hodin týdně. Rodiče ani žáci nevěděli, co mohou žádat, neznali mě ani kolegové, nevěděli, co ode mne očekávat, jaký typ pomoci mohu poskytnout.
Jak můžete pomoci pedagogům?
Tím, že jim popíši dítě, jeho problémy a poradím, jak k němu přistupovat, nebo tím, že pomohu s diagnostikou. Ta je velmi důležitá. Protože s dobrou diagnostikou můžeme nastavit optimální podpůrnou péči.
Ve společnosti se často mluví o tom, že je velký nedostatek dětských psychologů. Musíte na diagnostiku čekat dlouho?
Spolupráce naší školy s pedagogicko-psychologickou poradnou je nadstandardní. Jsou tam šikovné pracovnice, jejich posudky jsou kvalitní, ale čekací doba je někdy až čtyři měsíce. Snažíme se v této době nastavit alespoň nějakou péči, která dítěti pomůže, než přijde diagnostický posudek. Když ho už máme, můžeme péči zacílit ještě lépe. Ještě delší čekací doba je u dětských psychiatrů a terapeutů. Tam je to šest a více měsíců.
Kdy se musíte obrátit na dětského psychiatra?
Zejména u dětí s úzkostnými poruchami a sebepoškozováním. A mohu říci, že ve své praxi nárůst těchto problémů u dětí zaznamenávám.
Máte pro to nějaké vysvětlení?
Může to být například tlakem, který dost často pochází z rodiny. Děti mají pocit, že nenaplňují požadavky rodičů. Někdy se domnívají, že nejsou dost dobré samy pro sebe a že neobstojí před vrstevníky. Tyto problémy nastupují u dětí spíše až na druhém stupni a myslím, že možná tady už mají vliv i sociální sítě, neboť se porovnávají s tím, co na nich vidí. A jakmile je tento proces rozjetý, není to už práce pro školního psychologa. Potřebujeme pomoc dětského psychiatra.
Ve veřejném prostoru teď poletuje v souvislostmi s nejmladší generací výraz sněhové vločky. Má vystihovat to, že dnešní mladí lidé jsou psychicky křehcí. Jak v nich pěstovat psychickou odolnost?
Jakákoli samostatnost dítěte je žádoucí. Dnešní rodiče mají tendenci za dítě vše řešit. Myslím ale, že určitá samostatnost a zodpovědnost je rozhodně na místě. Dítě by mělo problémy adekvátně ke svému věku řešit samo. Nemají to za něj dělat rodiče. Ti ho však mají naučit, jak k problémům přistupovat, jaká řešení jsou vhodná…
A když se vrátíme k tomu, že právě končí školní rok, nabízí se otázka, jak dětem připravit hezké prázdniny?
Asi by je měla celá rodina plánovat společně a dopředu tak, aby červenec a srpen byly pro dítě odpočinkem. Ten je moc důležitý. Deset měsíců školy je pro dítě hodně náročných. Rodina by měla dále vytěžit z toho, že se její členové mohou více užít, a nezapomenout zařadit i nějaký aktivní program.
A učit se o prázdninách nebo neučit?
I na to se mě rodiče často ptají. Já jsem pro velký odpočinek. U menších dětí po první druhé třídě je však třeba opakovat čtení a psaní. Ale přimlouvám se třeba za společné přečtení pohádky, komiksu či časopisu, prostě něčeho, co dítě baví. Určitě není třeba nakoupit na prázdniny sešity a vyplňovat je, ale třeba jen společně napsat babičce pozdrav z výletu.
Po dvou měsících prázdniny skončí. V září začne nový školní rok. Mají si dávat rodiče a děti nějaká předsevzetí?
Obecně bych řekla, že poslední srpnový týden je dobré se na školu začít trochu připravovat a ladit. Nastavit denní režim, prolistovat učebnice. Možná by v rodině mohla vzniknout i nějaká domluva, jaký bude mít nový školní rok řád, jakým zájmovým činnostem se bude dítě věnovat, kdy bude čas na školní přípravu, na co se více zaměřit a kde bude potřeba větší podpora. Podle mě je však nejdůležitější, aby v rodině byl dostatek komunikace a dostatek času věnovaný dětem. Tím se dá řada potíží a problémů odstranit.
Mluvila jste o zájmové činnosti. V některých rodinách je na každý den v týdnu naplánován nějaký kroužek.
Nejsem toho příznivcem. Myslím, že děti jsou potom unavené, vidíme to často i u nás ve škole. Někdy mohou ambice rodičů přerůstat možnosti a schopnosti dětí. Rodič by úplně neměl potomka do zájmové činnosti nutit, nicméně nějaká zájmová činnost na pár odpolední v týdnu je žádoucí. Když tomu tak není, děti tráví volný čas u počítačů, televize a sociálních sítí. Výběr kroužků by však měl být dialogem rodičů s dětmi. A určitě bych podtrhla, aby alespoň jednou v týdnu byla na programu nějaká pohybová činnost.
Text: Hana Josefová