Město Plzeň - bezbariérový web


Přečíst článek nahlas

Jiří Lodr: Rozhodnutí věnovat se charitě padlo z vděčnosti

Přijetí na plzeňské radnici (fotografie: M. Pecuch)

Přijetí na plzeňské radnici (fotografie: M. Pecuch)

Jiří Lodr, ředitel Diecézní charity Plzeň, oslavil v neděli 11. července šedesátiny. V úterý 13. července ho přijal primátor města Plzně Martin Baxa, aby mu pogratuloval a poděkoval za jeho dlouholetou práci v oblasti charitativní péče, kterou v Plzni již téměř tři desítky let vykonává.

Co rozhodlo, že jste se začal věnovat charitativní práci? Zažil jste nějaký rozhodující okamžik, nebo šlo o dlouhodobější rozhodovací proces?

Tatínek byl živnostník – pekař a já nakonec s velkými peripetiemi a obtížemi za bývalého totalitního režimu měl tu milost vystudovat vysokou školu zemědělskou. Stal jsem se zootechnikem v Červeném Hrádku a v roce 1990 místopředsedou zemědělského družstva. A jel jsem v tom naplno. Pak jsem ale musel na operaci páteře a vůbec nebylo jisté, zda se ještě budu normálně hýbat. V době, kdy jsem se pomalu vracel do života, začala vznikat Diecéze plzeňská a já dostal nabídku práce. Vzdoroval jsem a nikdo nevěřil, že bych mohl opustit zemědělství, ani manželka ne. Během onoho mého zdravotního boje, který už se v dobré obracel, mě navštívil i tehdejší generální vikář, Josef Žák, kterého vyslal otec František (pozn. redakce: biskup plzeňský František Radkovský). Generální vikář mně byl nesmírně blízký, připravoval nás na svatbu, byl to můj přítel. I jemu jsem sdělil spoustu důvodů, proč nechci v církvi pracovat díky vnitřním obavám o moji vhodnost. Říkal jsem, že jsem zootechnik každým coulem, a tak to taky zůstane. On mi položil záludnou, ale naprosto úžasnou otázku: ‚A co vděčnost?‘. V tu chvíli, z oné vděčnosti, padlo mé rozhodnutí věnovat se charitě, a ta vděčnost naplnila celý můj život. A tak od 1. listopadu roku 1993 jsem ředitelem Diecézní charity Plzeň. Je to milost pramene Boží milosti, kdy jsem u služby Charity v diecézi od samého začátku.

Přijetí na plzeňské radnici (fotografie: M. Pecuch)

Změnila se za oněch třicet let vaše práce pro charitu?

Je jiná, ale je to stále obrovská výzva. Dnes máme okolo sedmi set zaměstnanců a tisíc dobrovolníků. Pracujeme v Plzeňském a Karlovarském kraji. Provozujeme více než sedm desítek sociálních služeb. Jde například o několik domovů pro seniory či domovy pro lidi s hendikepem. Máme dále azylové domy pro lidi bez domova nebo domovy pro matky s dětmi v tísni. Další pomoc nabízíme například v několika střediscích sociální rehabilitace, v poradnách pro cizince. Provozujeme humanitární sklad, charitní šatníky, organizujeme mezinárodní rozvojové projekty i Tříkrálovou sbírku a mnoho dalšího.

Přijetí na plzeňské radnici (fotografie: M. Pecuch)

Nastal za oněch téměř třicet let okamžik, kdy jste pocítil zmar a chtěl jste charitativní práce nechat?

Bylo jich asi i hodně, ale… pořád tam je ona vděčnost, což je pramen živé vody, který mně dává sílu překonávat všechny problémy. To za prvé. A za druhé: jako člověk věřící cítím, že já nejsem tak důležitý a že ‚personalistiku‘ si dělá někdo jiný, někdo důležitější, než jsem já sám. On zve do týmu lidi, kteří jsou skvělí, a já se mezi nimi cítím naprosto dobře. Vidím jejich práci, kterou vykonávají s láskou. Snažíme se lidi, kteří pro charitu pracují, podporovat nejen v odborném růstu, ale i v duchovním, a také v přátelství. To vše je neutuchající síla. Když mi je někdy těžko, tak se toho nadechnu a jdeme společně dál. Pracovníci charity jsou základem lásky, která slouží. Velmi často si uvědomuji, s jakou láskou doprovází ty, kteří se na nás obrátí s důvěrou o pomoc. Charitní služba se věnuje jak klientům zralého věku, to znamená doprovázení do života věčného, tak klientům azylových domů a podobných krizových služeb. V nich se ocitají lidé, kteří už jsou životem spálení, nemají už žádné plány a cítí se v sobě zrazeni. Snažíme se jejich život nakopnout.

Přijetí na plzeňské radnici (fotografie: M. Pecuch)

Máte nějaký konkrétní příběh, který vám přinesl radost?

Takových příběhů je obrovské množství a jsou tím, co nám dává životní sílu, protože člověk mnohokrát prohrává, ale také mnohokrát vyhraje. Třeba se nám povedlo některé maminky stimulovat k tomu, aby si dodělaly vzdělání. Někdy je maminka v určité bolesti nastavena k tomu, že je zvyklá přijímat, být chudinkou s dítětem, které vnímá jako zdroj finančních příjmů. Některé maminky, které se ocitly u nás, nastoupily cestu vzdělání, získaly práci, udržely si ji a mají i s dítětem bydlení. Žijí už úplně jiný život než ten, který žily, když za námi přišly. Vidím i příběhy lidí, kteří měli zdravotní či psychické hendikepy a přišli k nám z nějaké ústavní péče či po dlouhodobé závislosti. Báli se nás přijmout, dnes však s nimi komunikuji i je navštěvuji a vím tak, že i oni se dokázali vrátit do normálního života. Přišly za námi i maminky s dospělými dětmi s mentálním postižením, které se bály, jak jejich děti zvládnou žít, až ony opustí tento svět. Naši pracovníci dokázali získat důvěru jejich dospělých dětí a vše dopadlo skvěle. To vše je i zdroj naší společné vděčnosti.

Přijetí na plzeňské radnici (fotografie: M. Pecuch)

Chcete ve své práci pokračovat i po tomto vašem životním jubileu?

Ničeho se nezříkám a tuto službu Bohu a lidem miluji. Samozřejmě, že záleží na Boží milosti, mém zdraví a otci biskupovi, protože já jsem do funkce jmenován právě jím. Nicméně stále vnímám, jak je důležité hledat dál dobré lidi, aby Kristus pozval i toho, kdo to za mne jednou převezme. Měl by to být člověk, který bude schopen navázat na to, co již bylo vytvořeno. To je moje velká touha i velká modlitba do budoucnosti za budoucnost i dobro mojí rodiny, kterou mám moc rád, a tak jsem i šťastným otcem, tchánem i dědečkem.

Text: Hana Josefová