Martin Pachner: Otevřený rozhovor s pacientem může ulevit celé rodině
Lékař Martin Pachner pracuje v plzeňském Hospici sv. Lazara šest let a dva roky je na pozici primáře. Přinášíme rozhovor, který vyšel v březnovém vydání Radničních listů. Martin Pachner v něm přibližuje možnosti i průběh paliativní léčby, kterou jeho pracoviště pacientům nabízí. Hospic sv. Lazara slaví letos pětadvacet let své existence.
Zdroj fotografií: archiv Hospice sv. Lazara
O jaké pacienty se staráte?
O pacienty, kteří jsou na konci své životní cesty. Jsou povětšinou onkologičtí, už u nich není možná účinná protinádorová léčba. Zabýváme se takzvanou symptomatickou léčbou, tedy tišením bolesti, pocitů na zvracení, dušnosti… Využíváme k tomu prostředků moderní medicíny. Naše péče však není jen medicínská, je komplexní. Kromě lékařů, sestřiček a ošetřovatelů patří k našemu týmu také psychoterapeut, fyzioterapeutka / ergoterapeutka, sociální pracovnice i tým dobrovolníků. Připravujeme kulturní i společenský program, jako jsou komorní koncerty či grilování na terase nebo canisterapie. Myslíme i na duchovní (spirituální) péči, proto do našeho týmu patří i pastorační asistent a jednou týdně do hospice dochází duchovní (kněz). Lidé se na konci své životní cesty ohlížejí za smyslem a naplněním života i se vztahují k Bohu. Náš hospic má 28 lůžek, což je takový celorepublikový průměr, patří ale k nejvytíženějším v republice – loni jsme se v lůžkovém hospici starali o více než 400 pacientů (hospice v ČR mají v drtivé většině pod 300 pacientů). V domácím jsme pečovali o 174 lidí, v podpůrné a paliativní ambulanci o 170. Zájem o naši hospicovou péči od roku 2014 výrazně stoupl – postarali jsme se zhruba o necelý trojnásobek pacientů. Jsme jediný hospic v Plzeňském kraji.
Za čtvrt století se asi proměnila i nabídka vašich služeb.
Lůžkovou hospicovou péči jsme před dvěma lety za podpory nadačního fondu AVAST, dnes ABAKUS, rozšířili o ambulantní paliativní péči. A před rokem jsme zahájili činnost domácího hospice. Péče na sebe navazují.
Jak?
Onkologický pacient dochází standardně na onkologickou kliniku Fakultní nemocnice Plzeň, kde se mu dostává léčby, například chemoterapií. V momentě, kdy protinádorová léčba přestává fungovat nebo pacientovi přináší více zla než dobra, ho lékaři nasměrují k nám. Nemoc je v těle přítomna, pacient má různé příznaky, jako je bolest, dušnost a podobně. Na to však může dále navazovat třeba úzkost a deprese. Pacient ale ještě zvládá být doma. Chodí tedy k nám do ambulance. My mu upravujeme medikaci a také si s ním povídáme a hledáme scénáře pro různé situace, které mohou nastat. To je důležité, protože tím lze předejít třeba tomu, že v případě nesnesitelných bolestí pacienta odveze záchranka do nemocnice, kde si ho budou předávat z jednoho oddělení na druhé. Ideální je, když pacient začne k nám do ambulance docházet co nejdříve – žádné odkládání se slovy: „Zatím to jde.“ Když se pacient, který je zařazen v ambulantní péči, začne horšit, přechází do péče hospicové. Pokud má někoho, kdo ho má rád a může s ním být 24 hodin denně, může být v domácí hospicové péči. My jsme schopní přestěhovat ‚nemocnici‘ k němu domů – zajistit mu kyslík, patřičnou medikaci, zapůjčit polohovací postel, toaletní židli, chodítko… Podmínkou domácí hospicové péče ale je, aby někdo s pacientem doma byl. Ty, kteří zvolí lůžkovou hospicovou péči, přijmeme většinou na jednolůžkový pokoj s přistýlkou, aby s ním mohl kdykoli být někdo z rodiny. Nemáme vždy ihned k dispozici volné lůžko, ale většinou je přijmeme do týdne.
Říkal jste, že s pacienty hovoříte. Chtějí lidé o konci svého života mluvit otevřeně?
Většinou ano. Já se vždy přímo zeptám: „Chcete o tom mluvit?“ Někdo občas řekne: „Ani ne. Žiju tak, co den přinese. Chci slyšet jen pozitivní věci.“ To respektuji.
Zahrnujete do péče i onoho povídání a hledání scénářů také rodinu pacienta?
Ta je stěžejní. Často se scházíme ve čtyřech – pacient a tři jeho blízcí. Často mezi sebou mají bloky. Nemocný nechce blízké zatěžovat, tak se jim nesvěřuje, jak mu je. Jeho blízcí se zase snaží držet pozitivní naladění, a tak mu říkají: „To bude dobrý.“ Když se pak společně sejdeme u mě v ambulanci, zeptám se pacienta, zda chce mluvit otevřeně. Když mi to dovolí, vyzvu ho, ať řekne, co o své nemoci ví. Často přede všemi řekne: „Vím, že je to blbý, že se neuzdravím, ale jsem rád, že mám kolem sebe blízké, že jsem žil hezký život…“ To jsou okamžiky, které mi jako lékaři ukazují, že i ten konec lze zvládnou bez ztráty kytičky a že většinou platí, kdo hezky žil a byl spokojený se svým životem, většinou umí i dobře odejít. A zároveň to jsou okamžiky, kdy se vše otevře. Rodina už nemusí s pacientem hrát tu hru, že to bude dobré. Leccos si přiznají, spadne z nich ten balvan a pak je vše jednodušší. Může se otevřeně komunikovat a zajistit pacientovi důstojný odchod.
Co musí nemocný pacient a jeho rodina udělat pro to, aby se dostal k vám do péče?
Když je to akutní, stačí zavolat. Standardní postup je, že si zájemci otevřou webové stránky Hospice sv. Lazara www.hsl.cz, tam jsou potřebná telefonní čísla a také tam je velmi jednoduchá žádost k vyplnění. Lze ji odeslat elektronicky. Ideální je připojit k tomu nějaké lékařské zprávy a kontakt na ošetřujícího lékaře či oddělení, kde je pacient hospitalizován. Nelpíme ale na ničem a nezdržujeme kvůli administrativě, stačí jen kontakt na lékaře, zjistíme si vše potřebné.
Je pro klienta a jeho rodinu finančně zatěžující, když se k vám do péče dostane, ať již do ambulance, nebo do hospicové péče?
Za ambulantní péči se nic neplatí, i když na její zajištění nestačí peníze, které nám za úkony proplácí zdravotní pojišťovny. Za péči domácího hospice je poplatek ve stejné výši jako pro lůžkový hospic – deset a půl tisíce korun měsíčně. V případě domácího hospice to však povětšinou pokryje příspěvek na péči. S jeho vyřízením pomůže naše sociální pracovnice. Pacient a rodina nemusí téměř nic řešit.
Jak je činnost hospice financována?
Roční rozpočet je cca 45 milionů korun. Asi 50 procent financí získáváme od zdravotních pojišťoven. Zhruba 10 procent je platba pacientů, 15 procent jsou příspěvky na péči a zbytek, tedy 25 procent, jsou dotace a dary. Velkou podporu máme od města Plzně a Plzeňského kraje, moc si toho vážíme.
Není paliativní péče kvůli psychické zátěži jednou z nejnáročnějších oblastí medicíny?
Mně tato práce zatím sedne. Zažívám okamžiky, které mě obohacují. Vidím, jak nás lidé potřebují, jak jsou rádi, že s nimi někdo mluví, že je někdo bere vážně. To je naplňující. A mohu se realizovat i po medicínské stránce – vymyslet dobře nastavenou léčbu bolesti, dušnosti, úzkosti… Člověk však nemůže být ‚zacvaklý‘ pouze v práci. To by nebylo dobré ani pro mě, ani pro pacienty. Mám rodinu, malé děti, vždy jsem dělal muziku – teď máme dětskou kapelu. Tím vyvažuji práci, která mě hodně baví a v níž vidím smysl.
Text: Hana Josefová
