Praktická pediatrička: Povídejte si se svými dětmi
MUDr. Alena Šebková se v Plzni už třicet tři let stará o své malé pacienty
Alena Šebková říká, že vždy chtěla pracovat s dětmi. Původně plánovala, že bude učitelkou, ale nakonec v roce 1989 promovala na Fakultě dětského lékařství Karlovy univerzity v Praze a jen o čtyři roky později začala pracovat v Plzni jako praktická lékařka pro děti a dorost, což od roku 1995 vykonává ve své privátní ordinaci. Je předsedkyní Odborné společnosti praktických dětských lékařů České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP) a členkou Předsednictva ČLS JEP, přednáší na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni.
MUDr. Alena Šebková (fotografie: M. Chaloupka)
V Plzni už ordinujete 33 let. Změnili se za tu dobu nějak vaši malí pacienti a jejich zdravotní potíže?
V zásadě jsou děti asi stejné, jako byly dříve, některé milé, některé „zlobivé“, některé bojácné, některé „se v životě neztratí“. Záleží velmi na výchovném přístupu rodičů. To, co se podstatně změnilo, je portfolio potíží, s nimiž do ordinace chodí. Celá společnost například hovoří o tom, že přibývá dětí, které mají nadváhu nebo obezitu. Je to určitě i tím, že se hodně změnily zájmy dětí, méně se jen tak přirozeně hýbou, změnily se i jídelníčky, denní režimy. A změnili se také rodiče jak v přístupu k dětem, tak k jejich zdraví a zdravotním problémům.
Můžete být konkrétnější?
Nerada paušalizuji, ale zkusím to. Děti dnes mají spoustu možností ke kreativním činnostem, mám v ordinaci hodně maminek, které s dětmi různě tvoří. Horší je to pak s již zmíněným pohybem a s tím souvisejícími motorickými dovednostmi. Je to dané tím, že děti už dnes jen tak neběhají po venku, nelezou po stromech, jako to dělaly generace před nimi. Velký zlom přinesly nové technologie. Některé děti leží doma u počítače nebo na mobilu, sledují, co se děje na sociálních sítích. Od toho se odvíjí řada problémů. Když jsem začínala, řešila jsem převážně angínu nebo kašel, dnes velkou část práce praktických pediatrů zabírají duševní rozlady či úzkosti, prostě poruchy psychického nastavení.
Vysvětlujete si to jen novými technologiemi?
Souvisí to i s tím, že děti ztrácejí pravidelný režim. Dnes se při prevencích ptám, co dítě přes den dělá, jak se stravuje, jak spí a často slyším: „Nesnídá, svačinu donese domů, v jídelně jí, jen když mu to chutná, odpolední svačina neexistuje, večeře snad ano.“ Tráví hodiny a hodiny na mobilech – přestože ti starší dobře vědí, kolik by to maximálně mělo být, do obrazovek koukají ještě před spaním, spát chodí „po desáté“, což ale může znamenat i v jednu v noci, přestože ráno vstávají brzy do školy. Jen tak ven skoro nechodí. Z rozhozeného režimu pak vyplývají problémy, s nimiž se v ordinacích potýkáme, únava, smutek, bolesti hlavy... A velmi často řešíme i zácpu, která do nedodržování režimu také patří.
Je to tím, že se změnil systém výchovy?
Neříkám, že za problémy mohou jen rodiny, ale má to lví podíl. Změna v chování rodin je dána nastavením celé společnosti. Děti mají kontakty na sítích, ale ne ve skutečnosti, a proto se kromě výše vyjmenovaných věcí ptám i na to, zda mají kamarády, zda se s nimi fyzicky potkávají a zda si spolu povídají. Cítím snížení komunikace i mezi dětmi a rodiči. Kdysi jsem si předsevzala, že nikdy jako „stará bába“ nebudu říkat: „To za nás nebylo,“ a pohoršovat se nad chováním mladých lidí. Dnes mi ale strašně vadí třeba to, že když vyjdu z ordinace, tak v čekárně vidím maminku s dítětem a každý je na svém mobilu, nevyužijí společné chvíle a nepovídají si spolu, ale vedle sebe „mobilují“. Další důležitou věcí je, že děti by měly úměrně svému věku překonávat určité překážky. V mnoha rodinách je vše nastavené podle dítěte – aby bylo v pohodě, aby nezažilo nějaký nekomfort. Vidím to i u mě v ordinaci. Když musím malému pacientovi nabrat krev, potřebovala bych, aby mu úměrně jeho věku například vysvětlili, proč to je nutné, a zároveň vyslovili pochopení, že to bude nepříjemné, ale dá se to vydržet a rodiče mu v tom pomohou. Místo toho se setkávám s tím, že se maminka přede mnou dítěti omlouvá, že mu ubližuji.
Takže, jaký by měl podle vás být výchovný model v rodinách?
Empatický a do jisté míry respektující. Když se však mluví o respektující výchově, tak ten respekt musí být nejen na straně rodiče směrem k dítěti, ale i obráceně – dítě by mělo respektovat rodiče. Když nemá dítě žádné hranice, vnáší mu to do života nejistotu. Je zároveň jasné, že určitě nemá být loutkou na provázku, která dělá, co mu kdo nařídí, nebo naplňuje ambice svých rodičů. Mantinely v určitých zásadních věcech by však mít mělo. Dají mu jistotu a ukotvení. Není dobré dávat dítěti vždy možnost výběru. To, že je konečná volba na něm, ho může frustrovat, neboť na základě čeho si má vybírat, když nemá dostatek zkušeností, informací… Samozřejmě, že pevný režim nemůžeme vyžadovat u kojených novorozenců a malých kojenců. Avšak už když dítě přechází na příkrmy, režim by se měl začít nastavovat. Je to otázka nejen příjmu potravy, ale také socializace, protože dítě později bude existovat v kolektivu a tam už musí mít nějaké návyky.
Mluvíme o dětech předškolního věku nebo žácích prvního stupně základní školy…
Dosud ano, ale nedostatek režimu a mantinelů se pak nasčítá v pubertě. Navíc se k tomu přidávají i fyziologické změny, které mohou taky pěkně potrápit. Chlapci i dívky nevědí, čí jsou, nevědí, čím budou, co je čeká, hledají se. Vždy rodičům říkám, ať si určí pravidla, přes která vlak nejede, třeba: „Budeš chodit do školy, nebudeš ponocovat do jedné v noci…“ Na těch mají trvat, ale když „puberťák protočí oči“ poté, co mu něco řeknou, tak nebudou reagovat. Není totiž nutné na potomka kvůli všemu „vyjíždět“, pak se může stát, že se na všechny pokyny vykašle.
Dnešní rodiče mají velkou nabídku různých kurzů…
Ano, je to jistá výhoda. Má generace přístup k dětem přebírala od svých rodičů nebo jednala intuitivně. Je však potřeba pečlivě vybírat garantované kurzy. Například jsem se nyní setkala s výchovným přístupem, že se miminka mají nechat „vyřvat“. Proč by měl kojenec plakat? Pláč je jeho jediný komunikační prostředek, jak jinak má vyjádřit, že mu něco je, že má hlad, je počuraný, že chce maminčinu náruč…
Ze všeho, co jste řekla, vyplývá, že komunikace je v rodinách důležitá.
Ano, je. Když mají děti nějaké psychické potíže a řešíme to v ordinaci, tak rodičům i dětem říkám: „Udělejte si třeba jednou za týden černou hodinku nebo čaj o páté. Mluvte spolu. Mluvte o tom, co se podařilo, nepodařilo, ale říkejte to i vy dospělí, ať děti vědí, že i vy se potýkáte s problémy a že se je snažíte řešit. Nebagatelizujte problémy dětí a dejte jim najevo, že za nimi stojíte a že jste tady pro ně.“
Od roku 2013 jste předsedkyní Odborné společnosti praktických dětských lékařů ČLS JEP.
Jsme garantem našeho oboru – tedy praktického lékařství pro děti a dorost. S kolegy se staráme o vzdělávání mediků i postgraduální vzdělávání, tedy o přípravu na atestaci z pediatrie, primárně v její praktické části. Pořádáme také kontinuální vzdělávání pro lékaře, kteří už jako praktičtí pediatři pracují. Musíme neustále reagovat na vývoj medicíny a právě v té dětské primární péči došlo za posledních cca 20 let k velkému rozvoji. Vydáváme doporučené postupy pro praxi. Spolupracujeme s jinými lékařskými společnostmi, ať již pediatrickými, nebo i nepediatrickými. Vydáváme veřejná stanoviska, ať již vůči státní správě, či veřejnosti. V rámci různých komisí i připomínkových řízení jsme partnery nejen pro ministerstvo zdravotnictví. V posledních dvou letech se více rozvíjí meziresortní spolupráce, je třeba si uvědomit, že naše práce souvisí i třeba s ministerstvem práce a sociálních věcí nebo ministerstvem školství. Hodně se nyní zabýváme otázkami duševního zdraví dětí. Účastníme se projektu Bezpečné dětství, který přináší komplexní, systematický a jednotnější přístup k prevenci násilí. Obnovujeme problematiku poruch autistického spektra (PAS) a možnosti např. vzdělávání dětí s těmito poruchami, věnujeme se otázkám posudkové péče. Snažíme se jít naproti s pomocí rodinám ze sociálně vyloučených skupin/ lokalit, zapojujeme se tudíž i do různých dalších projektů, například s Mgr. Lucií Fukovou, vládní zmocněnkyní pro záležitosti romské menšiny. To vše je jasně meziresortní záležitost.
Velké téma ve společnosti je očkování…
Vývoj vakcín a epidemiologických situací je velké téma i pro naši odbornou společnost. Praktičtí dětští lékaři hrají zásadní roli v ochraně proti preventabilním chorobám prostřednictvím očkování. Každoročně dáváme různá doporučení pro praxi, jsme hodně ve spojení s Českou vakcinologickou společností ČLS JEP. Musím říci, že rodičů, kteří by totálně odmítali očkování, ve své ordinaci příliš nemám. Spíš se jen čas od času stane, že očkování chtějí odkládat, protože se obávají. Bohužel často na základě pseudoargumentů od pseudoodborníků, které nalézají na sítích. Jsem pro očkování a jsem přesvědčená, že je to velký výdobytek medicíny. Když se podíváme na situaci před očkováním, jak velké počty úmrtí nebo vážných následků byly, tak za mě jsou přínosy očkováni jasně odargumentovány. Rodičům je potřeba vše dobře vysvětlit, do ničeho je nenutit a nic nezamlčovat, neboť přestože má očkování spoustu benefitů, může mít i nežádoucí účinky. Naštěstí ve valné většině jsou krátkodobé a dobře řešitelné.
Asi to bylo spíše povídání o očkování v kojeneckém a batolecím věku, některá očkování se však dávají později, například proti rakovině děložního čípku. Jaký je o ně zájem…?
Zmíněné očkování je proti lidským papilomavirům a lze ho aplikovat za úhradu pojišťovnou už od 11 let jak dívkám, tak chlapcům. Lidský papilomavirus (HPV) má souvislost se vznikem některých nádorových onemocnění, a to bez rozdílu pohlaví. Dalším příkladem může být očkování proti meningokokovým onemocněním. Meningokok je bakterie, která může způsobit meningitidu (zánět mozkových blan) nebo těžkou sepsi (lidově otravu krve) či kombinaci obojího a s bohužel velmi závažnými následky. O tato očkování zájem je. Rodiče se o nich podrobně informují a většinou děti nechají naočkovat.
Je tady doba prázdnin a dovolených. Někdy se stane, že dítě před plánovaným odletem onemocní angínou...
Nepředepisuji antibiotika na požádání a nepředepisuji ani takzvaná třídenní antibiotika. Pokud má dítě angínu, tak za mě patří do postele. Myslím, že s takto nemocným dítětem by si to u moře neužili ani rodiče. Dítěti, které má lehký respirační infekt, třeba kašel, rýmu, tak tomu naopak pobyt u moře může pomoci. Jen pozor na letadlo, dítě může trápit bolest uší – je nutné dobře vykapat nos, polykat, cucat bonbón při změnách polohy letadla. Bohužel, rodič asi žádnou prevenci, aby před dovolenou předešel dětským onemocněním, udělat nemůže. V lékárničce na dovolenou by s sebou rodiče měli vézt nějaké obyčejné oční kapky na uklidnění při pálení očí, kapičky do nosu, případně do uší, určitě léky na teplotu a průjem, něco na alergii – třeba fenistilové kapky a gel. Pokud dítě bere nějakou trvalou léčbu, je vždy rozumné si ji před prázdninami zajistit, i lékaři mají dovolené….
V jakém věku batolat je podle vás vhodné vypravit se letecky na dovolenou někam k moři?
Jsem konzervativní a nemám ráda létání dětí v kojeneckém věku. Letadlo je semeniště bacilů. Myslím, že do roka věku dítě do zahraničí nepatří. Vždy by rodiče měli vědět, zda tam, kam letí, je dobrá a dostupná zdravotní služba. A upřímně, miminku je „šumák“, jestli bude ležet v kočárku někde v Čechách na zahradě nebo v parku či u moře pod slunečníkem. U moře, kde je čtyřicet stupňů Celsia, je to náročné pro miminko i rodiče. Musejí hlídat, zda přijímá dostatek tekutin, zda má klobouček i dobře chráněnou kůži, zda není přehřáté. Místo odpočinku to pak mohou být daleko více stresující situace. My jsme byli s dětmi u moře poprvé, když jim byly 3 roky, všichni jsme si to užili a nic nám neuteklo…
Text: Hana Josefová
