Zdravotní klaunka: Z práce nejsem unavená, ale nabitá energií
Sabina Vojtas Fránová už osmnáct let baví děti v nemocnicích
Už čtvrt století existuje nezisková organizace Zdravotní klaun, která se za tu dobu stala nedílnou součástí nemocnic a přináší smích, radost a naději zejména dětským pacientům. V Plzni má svou zástupkyni – Sabinu Vojtas Fránovou, jež je zdravotní klaunkou už osmnáct let. V rozhovoru, který vyšel v únorových Radničních listech, mluvila o klaunství i provázení umíráním.
Sabina Vojtas Fránová (fotografie: T. Vojtas)
Jak jste se stala zdravotní klaunkou?
Přišlo to samo. V té době jsem hrála s jedním divadélkem a jezdila s představeními za dětmi do školek i škol. A jednou jsem si koupila tištěné noviny a byl v nich inzerát na konkurz zdravotních klaunů. Mně se to zalíbilo, zjistila jsem si o tom více, vyrazila do Prahy na konkurz a zdravotním klaunem se stala. Od té doby je to moje životní láska. A protože jsem i sběratelem všeho možného, tak ten výstřižek z novin mám na památku schovaný dodnes.
A směřovala jste ke klaunství už od dětství?
Určitě. Od mala jsem byla živé, veselé dítě, hodně kreativní a tvořivé. Ráda jsem se předváděla a přehrávala různé komické scénky. Také jsem zpívala, tančila, malovala a to vše vlastně dělám dodnes a využívám ve své profesi.
Co po vás tehdy na konkurzu chtěli?
Výběrová řízení jsou celkem náročná. Musíte prokázat herecký i pohybový talent, schopnost improvizovat a zároveň je nutná i dávka empatie a citlivost k okolí. Vše vyjmenované musí do sebe zapadat. Než jsem se zdravotním klaunem stala, musela jsem projít třemi workshopovými koly. Poté musí klaun – čekatel – chodit na náhledy vystoupení svých zkušenějších kolegů, později se k nim připojuje jako třetí klaun a teprve až pak se stane samostatným zdravotním klaunem. A vzděláváme se stále. Je na to kladen velký důraz. Jezdíme na workshopy, učíme se novým klaunským dovednostem, máme společná setkávání i on-line přednášky.
Do kterých nemocnic na vystoupení jezdíte vy?
Patřím do devítičlenného týmu, který má v rámci organizace Zdravotní klaun na starosti nemocnice Plzeňského, Karlovarského a Jihočeského kraje. Jezdíme například na dětská oddělení do nemocnic v Karlových Varech, Chebu, Sokolově, Plzni, Rokycanech, Domažlicích, Českých Budějovicích, Táboře a Opařanech. Jak často v jednotlivých nemocnicích vystupujete? V těch menších to bývá většinou jen jednou za měsíc, Ale třeba ve Fakultní nemocnici Plzeň na Lochotíně jsme čtyřikrát v týdnu. V nemocnici strávíme většinou tři hodiny a během té doby zvládneme obejít dětské pokoje i na několika odděleních. Mnoho času nám zabere i samotné dojíždění. Na cestách jsme stále.
Vystupujete sama nebo s kolegy?
Záleží na tom, o jaký jde program. Máme několik projektů. Tím nejběžnějším je klauniáda ve dvojicích na dětských nemocničních odděleních. Za dětmi na pokoj přicházíme jako lékař a sestřička nebo třeba jako primář s dalším lékařem. Naše návštěvy jsou uzpůsobeny potřebám konkrétního pacienta. Máme však také projekt NOS neboli Na Operační Sál, kdy jen jeden klaun provází děti během operace. Třeba tento týden, kdy rozhovor vzniká, jdu v rámci tohoto projektu do Fakultní nemocnice Plzeň hned na dvě celá dopoledne k plánovaným operacím. A jsem s dětmi od začátku až do konce celého operačního procesu.
Jaké vtipy se dětem nejvíce líbí?
Děti milují humor, pomocí něj se lépe vyrovnávají se strachem a stresem během léčby a my se vždy snažíme odhadnout, jaký typ humoru má kdo rád. Obecně ale platí, že pokud se nám něco nepovede, třeba při vstupu do pokoje zakopnu, nabourám do kolegy nebo že mi tužka opakovaně padá na zem, funguje vždy. Jinak ale vycházíme z toho, co umíme. Z našich klaunských dovedností. Tedy využíváme našich klaunských charakterů, improvizujeme, používáme hudbu, kouzla, žonglování, akrobacii… To vše jako celek přináší dětem radost, zlepšuje psychiku i kvalitu pobytu ve zdravotnických zařízeních.
Jaké je vaše alter ego?
V nemocnicích jsem jako sestřička Jarmilka Prkenná, která miluje oranžovou barvu, bubliny z bublifuku, fotografování a také tajně kolegu Komárka. Kdyby nebyla sestřičkou, chtěla by být baletkou, modelkou nebo letuškou. A nemá ráda kabelky a lečo.
Z vašeho povídání vyplývá, že musí být úzká spolupráce mezi nemocnicemi a organizací Zdravotní klaun.
Spolupráce funguje skvěle. Lékaři a sestřičky už většinou komunikují přímo s naším týmem, který do nemoc jezdí. Máme za ta léta moc hezké vztahy. V nemocnicích už máme jasné „jízdní řády“, kdy jsou dány dny i časy našich návštěv na jednotlivých dětských odděleních. Musíme dodržovat nejen termíny, ale i hygienická pravidla, etický kodex a zásady ochrany dětí. Mezi námi a personálem nemocnic panuje důvěra.
Bylo to tak od začátku?
Když jsem před osmnácti lety začínala já, tak už to nějak fungovalo. První, kdo si musel získat opravdu důvěru, byl zakladatel zdravotního klaunství u nás Gary Alven Edwards. On sám po českých nemocnicích jezdil, oslovoval je i vystupoval jako klaun a postupně okolo sebe budoval tým zdravotních klaunů.
Kolik je dnes v České republice zdravotních klaunů?
V této chvíli je nás 94 klaunů.
Není profese zdravotního klauna občas psychicky náročná? Vždyť vy vystupujete i na dětských onkologických odděleních…
Ano, na onkologii chodíme také pravidelně. Ročně klauni z naší organizace zvládnou v České republice více než pět tisíc návštěv v nemocnicích, domovech pro seniory, ambulancích, psychiatriích, jednotkách intenzivní péče či v hospicu. A chodíme také za těžce nebo dlouhodobě nemocnými dětmi do jejich domácího prostředí – máme pro ně program s názvem Přezůvky máme. Psychicky bychom jako profesionálové měli být odolní, učíme se, jak pracovat s emocemi a zvládat stres, míváme supervize. Sdílíme své pocity s kolegy. Sebehygiena je důležitá.
Když jste mluvila o programu Přezůvky máme ...
Jsme zde proto, aby se dětem, ale i ostatním členům rodiny ulevilo, abychom se společně pobavili, něco hezkého zažili. Zkrátka i v takové situaci lze prožít radostné chvíle. Rodiče si mohou naši návštěvu domluvit prostřednictvím organizace Zdravotní klaun i prostřednictvím nemocnice, která má jejich dítě v péči. Když někdo o naši pomoc a podporu v těchto těžkých chvílích stojí, rádi za ním přijedeme. Paliativní péče je moje velké téma, které otvírám …
Můžete to blíže vysvětlit?
Jsem už pár let dobrovolník v Hospici sv. Lazara jako doprovázející v domácí paliativní péči. Jde to ruku v ruce s tím, jak můj život přináší změny i nové výzvy. Tím, jak v organizaci Zdravotní klaun vznikl program Přezůvky máme, jsem si řekla, že by bylo dobré, abych se i já sama o smrti něco dozvěděla, přiblížila se jí a věděla, s kým mám tu čest. Začala jsem se o tuto problematiku více zajímat, číst si o ní. Absolvovala jsem kurzy vědomého umírání i paliativní péče. A pak jsem se jako dobrovolník přihlásila do hospicu. Je to součást mého vnitřního vývoje.
Existuje klišé, že klaun je vlastně smutný člověk. Možná na tom něco je. Vy vyvažujte legraci, kterou rozdáváte, tímto vážným tématem, jež mnoho lidí obchází, vyhýbá se mu…
Ano, říká se to, ale já si to nemyslím. Já se stále považuji za veselého člověka a humor miluji. V mém případě to vidím tak, že jsem toho měla možnost zažít více, a tím si uvědomit své hranice, kam až mohu zajít. A ukázalo se, že mám sílu vstupovat i do takovýchto těžkých situací, kterým se jiní vyhýbají. Přála bych si to dělat ještě více. Klaunství miluji, ale zároveň bych se chtěla více věnovat právě i provázení těžkým obdobím. Dává mi to smysl. Chci říci, že si nesmírně vážím svého života a toho, co mám. Pokora a vděčnost mají v mém životě důležité místo. Když má člověk zdraví, rodinu a vše funguje, jak má, tak má vše, co potřebuje, a najde i sílu pomáhat jiným.
Jak na vás rodiny umírajících reagují?
Jsou za pomoc rády. Jako dobrovolník jsem součástí týmu domácího hospicu. Téma se postupně otevírá a lidé se teprve učí, že si do té své tíživé situace, která je u nich doma, mohou pozvat někoho dalšího. To se týká pozvání nejen dobrovolníka, ale i klauna. Je to vystoupení z komfortní zóny, ale ten, kdo přijde z venku, může v té těžké situaci hodně pomoci a odlehčit ji. Stává se, že se lidé později ozvou a říkají, že to byl jeden z posledních hezkých momentů, kdy se třeba ještě naposledy společně zasmáli. Musíme se jako společnost naučit smrt přijímat, nebát se jí a mluvit o ní a také nemít strach požádat o pomoc.
Musí to být náročné pro vás i rodinu...
Naučila jsem se dělat své očistné rituály, cvičím, medituji. Bydlíme u lesa, takže do něj chodím na procházky. Chodím, dokud ze mne všechno nespadne, a domů se vracím s čistou hlavou. Mám dvě dcery, jedna je starší, druhá je ještě malá, takže starost o ni i dělání ‚blbinek‘ s ní mě naplňují. Moc ráda cestuji, kočovný život to je moje. Mám i vlastní dlouhodobý projekt – vystupuji na různých akcích i oslavách jako Klaunka Pepina a i zde vymýšlím a realizuji nové projekty. Miluji být s dětmi. Takže z práce většinou nechodím unavená, ale nabitá. Nasměju se s dětmi i s kolegy. Uvědomuji si, že to vše, co mám, je velký dar a štěstí, a často si to připomínám.
Text: Hana Josefová
